Syndrom školního neúspěchu

31/05/2017 / Pro pedagogy
Syndrom školního neúspěchu
Patnáctiletá Hanka byla na cestě od kamarádky napadena neznámým mužem, který se pokusil ji znásilnit. Byl naštěstí vyrušen kolemjdoucím pejskařem, vyděsil se a utekl. Hanka od doby napadení trpí návaly úzkosti a depresivními stavy, vynechává školní docházku a výrazně se jí zhoršil prospěch.
Hančin spolužák Lukáš také vynechává školní docházku a jeho prospěch je nevalný. Učitelům se s ním těžce pracuje, když už je ve škole, je apatický a nekomunikuje. Ročník za ročníkem prochází „s odřenýma ušima“, žádná písemka se mu nevydařila, pravidelně přichází nepřipravený.

 
Rok se s rokem sešel a oba dva spolužáky čeká maturita- žádný z nich na tom není nijak slavně. Co myslíte, který z nich má větší šanci u maturity uspět?

Pokud tipujete Hanku, hádáte správně. Má naše sympatie, je to přece jen dívka poznamenaná těžkým traumatem a při dlouhodobé psychoterapeutické péči se může se svým otřesným zážitkem vyrovnat tak, aby ji nezabrzdil v životní dráze.
Lukáš je na tom hůř- práce s ním je od samého počátku obtížná, nikdo mu nerozumí a učitelé ho proto nemají moc rádi.
 
„Chci mu dát šanci, vyvolávám ho pravidelně, abych mu dal možnost zlepšit si známku, ale on se nikdy nechytne. Když už mě štve, že ho nemůžu donutit něco dělat, ptám se ho, co by v životě chtěl dělat a on krčí rameny“, svěřuje se Lukášova třídní učitelka.
A tady je právě zakopán pes. Lukáš pravidelně, od samého počátku docházky na střední školu, zažívá neúspěch za neúspěchem. Každý den, každou písemku, každé zkoušení, každý domácí úkol, nad kterým se donutil sedět a který se změnil v změť nesrozumitelných příkazů... to vše ho strhává hlouběji a hlouběji do stavu, který G. Weil v devadesátých letech 20. století nazval „syndromem školního neúspěchu“.
 
Jedná se o duševní stav, který je výsledkem opakujícího se neúspěchu ve škole, jak název sám napovídá. Žák, který se v tomto stavu nachází, je vlastně dlouhodobě a opakovaně vystavován situaci, v níž se sobě i ostatním jeví jako hloupý a neschopný. Hančin otřesný zážitek byl přes svou hrůzu ojedinělý a Hanka je zdravou, sebevědomou osobností, který se s traumatem při správné péči dokáže vyrovnat. Lukáš je zasažen mnohem hlouběji- opakující se zážitek neúspěchu nahlodal jeho nejniternější osobnostní strukturu a on plně přijal mínění, které o něm mají učitelé. Když se ho zoufalá učitelka zeptá, co by chtěl dělat, neví. Nemá ambice nebo plány, přežívá každý den ve škole jen proto, aby ji mohl zase opustit.
 
Co jako učitelé můžete pro takového studenta udělat? Dát mu okusit úspěch, jakkoli malý, dát mu možnost projevit jeho silné stránky, povzbudit ho při sebemenším pokroku. Nemusí se to týkat probíraného učiva, v tomto případě je důležitější vykřesat jiskřičku úspěchu, která by zažehla oheň motivace.