Odborníci

17/02/2020 / Zkušenosti rodičů
Odborníci

Těsně předtím, než se narodila naše druhorozená Klárka, jsme šli s Janíkem na pravidelnou prohlídku k pediatričce. Byly mu dva roky a on se během vyšetření otočil od lékařky a objal mi nohy. Chvilku tak setrval a pak se vrátil k vyšetření. Lékařka pak pronesla něco v tom smyslu, že Janík prodělává výraznou separační úzkost a že neví, neví, jak narození mladšího sourozence zvládne. Myslím, že v současnosti by nikdo tu nálepku, totiž „úzkostlivého a na mamince závislého“ chlapečka k Janíkovi nepřiřadil. 



 

​Když to ale tehdy lékařka vyřkla, brala jsem to jako proroctví bájné sudičky. A je to tady! Narození sestřičky bude peklo! Paní doktorka to říkala. 

Dneska se tomu usmívám, protože vývoj povahy našeho syna se té sudičce zcela vymkl. Janík je klidný a trpělivý starší bráška. Nevím, jestli je to jen moje vlastnost, ale mám zcela iracionální úctu a respekt k doktorům. Odjakživa všem doktorům prostě věřím a když mě moje zkušenost přesvědčuje, že i oni chybují, jen nerada si tu skutečnost pouštím do mysli. Jestliže tedy doktorka, která vidí moje dítě jednou za půl roku na dvacet minut, analyzuje jeho povahu, mám tendenci její slova málem tesat do kamene. A přitom...jaká je to hloupost! Ta „diagnóza“ se skutečné povaze mého chlapečka vůbec nepodobá a já bych mu ji nikdy nepřiřkla. 

To mě přivádí k zamyšlení, jak moc jsme my rodiče náchylní věřit úsudkům odborníků o povaze našich dětí, ačkoli ti odborníci (ať je to lékař, učitel nebo psycholog) je vidí jednou za čas, zatímco my s nimi trávíme od jejich narození každý den. Někdy mohou názory ostatních na povahu našeho dítěte nabídnout nový úhel pohledu a zamyšlení, ale někdy mohou náš vztah k němu zbytečně pokřivit. Přece jen...opravdu platí to klišé, že největšími odborníky na naše děti jsme my rodiče.