Jednoho parného letního dne jsme se vraceli z celodenního výletu autobusem v dopravní špičce. Děti byly unavené, v autobusu bylo vedro k zalknutí a popojížděl krokem, lidé namačkaní jeden na druhého. Naše dvouletá Klárka se začala nespokojeně vrtět, snažila se sklouznout ze sedačky a po chvíli propukla v nepříjemný batolecí pláč. Vedle nás sedělo v kočárku spokojené miminko, které celou cestu zvládalo v klidu. A naproti nám nějaká paní. Paní velmi nepříjemně koukala na Klárku, pak velmi nepříjemně na mě a po sérii významných nepříjemných pohledů stejně významně koukla na miminko, pošimrala ho po bradě a pravila, jak je to šikovné a hodné miminko, protože celou cestu ani nezaplakalo.
Hořely mi tváře hanbou a vztekem, protože její vzkaz ke Klárce a hlavně směrem ke mně byl zcela jasný- Klárka je zlobivé dítě a já matka, která jí nezvládám. Bohužel se mi v takových situacích nedostává slov, ale pocitů jsem měla přehršel. Vztek a touhu bránit sebe a Klárku, pocit vlastního selhání, protože jsem své dítě nedokázala utišit a stud za to veřejné vystoupení.
Prožívám výše zmíněné situace jen občas, ale vždycky se mi dostanou pod kůži. Mám ale štěstí, s postupujícím věkem dětí takových situací ubývá a jinak naše děti ve společnosti fungují celkem normálně. Často mě ale napadá, jaké to musí být v kůži rodičů, jimž se takové situace stávají denně, protože jejich dítě je neklidné nebo trpí poruchou ADHD. Jak často asi oni musejí zažívat pocity vzteku, touhu bránit své dítě, pocity selhání a odsuzující reakce svého okolí?
Proto jsem se zájmem četla studii o matkách, jejichž děti jsou neklidné, nebo jim byla ADHD diagnostikována. Tyto matky své rodičovství popisovaly jako extrémně vyčerpávající. Musely se svým dětem aktivně věnovat celý společně strávený čas, aby nasměrovaly jejich energii pozitivním směrem. Pokud děti chodily do školy, matky je musely trpělivě motivovat ke školní přípravě. Práce v domácnosti mohly vykonávat jen v době, kdy děti spaly a často pracovaly dlouho do noci. Soužití s dětmi kladlo velmi vysoké nároky na jejich trpělivost a toleranci. Často prožívaly neuspokojivé partnerské vztahy, protože neměly na partnerský život energii a mezi oběma rodiči také vládlo napětí ohledně výchovy. Kromě institucí většinou nefungovala žádná odlehčovací péče, protože děti nechtěl nikdo hlídat. Celkové naladění matek figurujících ve studii bylo spíše depresivní a cítily se vyčerpaně.
Nejhorší ze všeho ale pro všechny respondentky bylo setkávání s ostatními lidmi. Ve školách a školkách, na dětských hřištích, ve veřejných dopravních prostředcích...všude cítily nepochopení a káravé pohledy ostatních.
„Starší paní se často pohoršeně zastavují a mají plnou pusu řeší o tom, jak by svoje děti nenechaly takhle vyvádět a že by prostě zasloužil výprask“, popisuje Jana, matka pětiletého Vojty. „Kamarádky z dřívějších dob moc nevyhledávám...to srovnání s ostatními dětmi a jejich soucitné a nechápavé pohledy, to není moc dobré, to je tak na panáka a probrečený večer“, říká Veronika, matka sedmileté Terezky.
Maminka Pavla dodává: „Vím, co si všichni myslí- učitelky mi to dávají dost jasně najevo. Že to prostě nezvládám a měla bych to nějak řešit. Je to paradox- tolik do toho investujete, nemyslím v podstatě na nic jiného než na výchovu, na to, co bych mohla dělat v různých situacích jinak....Pořád se snažím nastavovat a dodržovat nějaká pravidla, je to strašně vyčerpávající. Pořád jsem v roli advokátky svýho dítěte. Pořád to řeším, pořád se snažím. A většina lidí mi dává najevo, že to nezvládám a že je to moje chyba.“
Co těmto matkám dodávalo energii?
Často to bylo sledování seriálů v televizi, sklenička vína večer, víra, nebo zážitek pokroku u dítěte. Velmi důležitými dodavateli energie ale byli ostatní lidé, kteří vyjadřovali podporu a pochopení, ať už z řad profesionálů, nebo rodiny a přátel.
Myslím tedy, že je velmi důležité pro nás všechny, kdo se s rodiči s podobně náročným údělem setkáváme, nechat si pro sebe všechna ponaučení o tom, kterak by měli ve výchově přitvrdit a snažit se. Pochopení a podpora mohou vykonat daleko záslužnější práci.