Co dokáže vyčerpání

Tereza je mladá učitelka. Školu vystudovala, protože ji práce s dětmi bavila a chtěla učit po svém, s partnerským přístupem, hravou formou děti zaujmout, byla plná elánu. Neuměla si představit sebe samu v situacích, kdy bude ječet na malého kluka a bude litovat, že tuhle práci vůbec dělá.
 
Tereze pomohlo, když se mohla se svým „úletem“ svěřit beze strachu, že bude hodnocena. Potřebovala se ujistit, že se z ní nestala neschopná učitelka a uvědomit si, proč takhle vybuchla.
 
„Bylo toho na mě moc. Před nedávnem jsem měla konflikt s jednou starší kolegyní, která se posměvačně vyjadřovala o mém stylu práce. Hodně času věnuji doma přípravám, snažím se všímat si všech dětí ve třídě, ale často to prostě nejde. Večer jsem nad svojí prací přemýšlela a den před tímhle incidentem jsem měla připravenou hru, kterou jsem chtěla hodinu trochu odlehčit a myslela jsem si, že to děti bude bavit. No a Matyáš....Matyáš je kluk, který v hodinách ruší, dělá takového třídního klauna a vždycky má na všechno rádobyvtipné poznámky. Hra neprobíhala podle mých představ, a když Matyáš zase zavtipkoval, jako by to byla ta poslední kapka.“
 
Věci se nevyvíjely podle Terezina plánu, hra děti nezaujala, a když Matyáš začal opět vyrušovat, vzkypěl v ní vztek. Co jí běželo v hlavě během výbuchu?
 
„Že nejsem schopná si udržet autoritu, že si ze mě malej kluk dělá blázny, že moje starší kolegyně mají pravdu, když říkají, že dobrý učitel se pozná podle toho, že má ve třídě absolutní ticho. Že jsem proti nim bezmocná, že ten kluk mě prostě má na háku.“
 
Přetíženost, bortící se plán radostných chvil s nadšenými dětmi a fakt, že si učitelka vztáhla chování žáčka toužícího po pozornosti svých spolužáků na sebe a v hlavě se jí vynořily obavy z neschopnosti udržet si autoritu u dětí...to je smrtonosný koktejl a myslím, že málokdo by se situací dokázal vypořádat konstruktivně. Co tedy dělat, abychom se jako učitelé nebo rodiče podobných selhání vyvarovali?
 
 
V první řadě je nutné si uvědomit, že jsme přetíženi, vnímat signály svého těla dřív, než nastane nekontrolovaný výbuch.
Jsme podrážděnější než obvykle? Špatně se nám spí? Nedokážeme se odpoutat od myšlenek na práci? To všechno jsou příznaky vyčerpání. Pokud ho poznáme, je na čase zjistit, co nám takzvaně dobíjí baterky a jestli na dobití baterek máme čas. Pokud ne, čas si udělat.
 
V Terezině případě zafungovala podpora od kolegyně s podobným přístupem k práci. Velmi jí pomohlo mluvit s někým, kdo třídu znal a věděl, jak je to s Matyášem náročné. Očistný účinek rozmluvy není ovšem v tom, že se navzájem poplácáme po zádech, že jsme vlastně dobří a nic moc se nestalo - je třeba společně přemýšlet o tom, jak by si kolegyně mohly vzájemně pomoci, aby se necítily tak vyčerpané.
 
Požádat o pomoc ostatní, když se cítíte vyčerpaně, je při náročné učitelské profesi nutností - pro dobro dětí i pro dobro učitelů samotných.