Škola hrou

24/05/2017 / Z pohledu psychologa
Škola hrou
Malý Sioux dostává od otce jako dárek svůj první malý luk. Nadšeně povykuje a běhá za bratry, kteří v okolí osady loví králíky a psouny. Když se mu podaří první úlovek, je štěstím bez sebe. Dostane další luk, větší a lepší. Tlupa indiánských chlapců skolí kojota a nadšeně výskají. O pár let později dostane chlapec další luk, tentokrát takový, jaký používají dospělí lovci. Na své dlouhé osamocené výpravě uloví bizona a vrací se zpět ke kmeni jako lovec. Od té chvíle je přijat mezi dospělé.
 
Malý Čech má šest let kolem sebe různé hračky, hřiště, volnočasové aktivity a plnou podporu dospělých ke skotačení. V šesti letech nastoupí do školy a od té chvíle se učí. Čtyři až pět hodin se plně soustředí a doma píše domácí úkoly. Teprve poté má dovoleno si hrát.
Zatímco u Siouxů mezi hrou a učením neexistuje vlastně žádný předěl, malí Češi (a Evropané obecně) mají jasně vymezený čas, kdy si mohou hrát a čas, kdy hraní (zábava) končí a nastupuje učení (povinnost).
Vývojoví psychologové se shodují na tom, že hra má v životě člověka nezastupitelné místo. V raném dětství má hra mnoho funkcí - dítě se tak samozřejmě baví, zároveň mu pomáhá vyrovnávat se s nepříjemnými emocemi a být tvůrcem svého světa…a je to hlavní způsob učení. Viděli jste někdy kojence nebo batole, když je zabrané do hry? Tváří se jako vědec při hledání léku na rakovinu. Takovou vážnost pro děti hra má. A znáte všechny ty dětské hry „na něco“? Tak tomu se říká „učení nápodobou“ a děti se tak seznamují se světem dospělých.
Hra tedy k učení patří, je s ním těsně spojena. Učení ve škole často oslovuje racionální složku dětského mozku, tu část, která dychtí po informacích. Stejně důležitá je ale část, která dychtí po emocích, zkušenostech a zážitcích. Vlastně to ani nejsou části, mozek dítěte (i dospělého) je jeden celek, kde je vše propojeno.
Dítě nechápe smysl vzdělávání pro budoucnost, taková motivace k učení je pro něj neúčinná. Jak snadno a rychle se ale naučí ovládat svou herní konzoli, jak snadno a vytrvale zkouší každý pohyb svého vojáka na obrazovce, dokud ho perfektně neovládá….to je prvek, který by se mohl ve vzdělávání využít. Děti žijí tady a teď a jejich duše dychtí po ohmatání, po prožitku, po emocích.
„Co to je?“, ptá se dvouletá Klárka, když vidí rozkvetlou pampelišku.
„Pampeliška“, odpovídá maminka a pampelišku utrhne, pošimrá holčičku po tváři a na louce z nich upletou věneček.
Od té doby Klárka chodí a mezi všemi květinami pampelišku rozezná naprosto bezpečně.
 
Možná by škola bavila děti víc, pokud by opravdu byla hrou, jak praví klasik….a hra školou.