Bezmocnost a zlost

02/05/2018 / Z pohledu psychologa
Bezmocnost a zlost

Napadlo vás někdy, odkud pramení dětská zlost? Kde se v člověku vlastně bere taková emoce a proč jí prožíváme? Leckoho při pohledu na vzteky se zmítající dítě v obchodním centru možná napadne, že za to může příliš volná výchova rodičů a děti si zkrátka dovolují moc.

Existuje i jiná teorie, vlastně úplně opačná než ta právě popsaná. Zlost často pramení z pocitu bezmoci. Každý člověk má představu o tom, co je čestné, morální a spravedlivé. Pokud je skutečnost jiná, než je naše představa o spravedlivosti, zlost nám velmi účinně brání překonat pocit bezmoci a pomáhá nám stavět se ke svému okolí jako aktivní činitelé.

 

Pro velmi malé děti je představa spravedlnosti jednoduchá- ony jsou středem vesmíru a každé jejich přání se musí splnit. Pochopení, že tomu tak není, je zdlouhavým a náročným procesem, a proto malé děti prožívají zlost tak často a tak intenzivně.

Ve většině případů dětské zlosti jde o ztrátu vlastněné věci nebo pozornosti, majetku nebo území, milované osoby (například rodiče, který odešel z domova), o tělesnou nebo emoční bolest nebo o ztrátu práva nebo autonomie. Dítě prostě prožívá bezmoc častěji než dospělí, a proto je dětská zlost zcela normální. Úkolem nás dospělých je pomoci mu zlost vyjadřovat přijatelným způsobem, který neubližuje dítěti samému ani jeho okolí.

Aby dítě projevilo zlost zdravým způsobem, musíme mu pomoci s cítěním a myšlením.

oblasti cítění je vhodné jeho prožitek potvrdit („Teď jsi asi hodně naštvaný…“) a pomoci mu zlost vyventilovat tak, aby dítě nikomu neublížilo. Tělesné i verbální projevy jsou v pořádku, pokud se neublíží někomu jinému nebo se neničí okolí. Zařvat si je v pořádku, mrštit kamenem do dálky je v pořádku. Mrštit kamenem do okna v pořádku není. Zařvat sprostě na učitele také v pořádku není.

Zlost však není jen emoce, které musíme dát prostor k vyjádření, to je jen polovina práce. Stejně podstatné je zapojit myšlení, to znamená vymyslet nějakou strategii či plán, jak věci napravit, nebo jak odstranit bezmocnost či křivdu. Musíme dítě naučit jednat. Například: „Pojď, řekneme spolu Sárince, aby ti ty nůžky vrátila.“ „Jak to můžeme napravit?“ „Pojď se s Honzou domluvit a já tě při tom budu držet za ruku.“

Díky tomu, že dítěti pomůžeme jednat (najdeme a uskutečníme řešení) nebo jednáme za něj (například když reagujeme na jeho pláč a vyměníme mu plenku), zjišťuje, že s věcmi, s nimiž se v životě setkává, může něco udělat. Vstupuje tak do života s cennou devizou a navíc nemusí mít neustále zlost, aby se chránilo.