​Zvládání výbuchů vzteku u rodičů

10/10/2016 / Zkušenosti rodičů
​Zvládání výbuchů vzteku u rodičů

Jakožto vystudovaná psycholožka jsem vždycky věděla, jak moc je rané dětství důležité pro utváření osobnosti každého z nás. Už od prvních skript v prvním ročníku jsem snila o tom, jaká budu ideální máma, až budu mít jednou svoje děti, jak se vyvaruji těch nehorázných chyb, které dělali moji rodiče...jak budu o své děti projevovat aktivní zájem, naslouchat jim, hrát si s nimi a hlavně, hlavně budu bezmezně trpělivá a milující.

Takže když se nám narodil Janík, měla jsem už načteno a jasno. Když se narodila Klárka, věděla jsem teoreticky, jaké problémy můžou nastat kvůli nové konstelaci v rodině a těšila jsem se na to, jak ty výzvy budu zvládat.

Nikde v knížkách se ale nešlo připravit na to, že mateřství aktivuje část mojí osobnosti, kterou jsem vůbec neznala. Tahle cizí ženská najednou po dlouhých hodinách tolerantního řešení všech možných úskalí při starosti o dvě mrňata vybuchla jako sopka a do tváře roztomilému chlapečkovi nebo malému miminku vmetla pár jadrných výrazů a pištěla hysterickou fistulí. Po každém takovém záchvatu jsem se dětem dlouho omlouvala a večer zničeně seděla u jejich postýlek v meditacích, jak jim těmihle výlevy ničím osobnost.

Nakonec jsem si vymeditovala pro mě naprosto zásadní věc. Pokud bych v sobě pořád nechala škvařit zlobu a vztek a navenek mluvila trpělivě a tolerantně, vysílala bych pro děti, citlivé na neverbální komunikaci, zmatené signály. C. R. Rogers, zakladatel jednoho ze základních psychoterapeutických směrů, klade při navazování jakéhokoli vztahu velký důraz na tzv. kongruenci. Kongruence znamená být v souladu se vším, co k mé osobnosti patří, přijímat lepší i horší stránky svého Já a při komunikaci s druhými žádnou část své osobnosti nepopírat. Jsem tak pro druhé čitelná, nemusí luštit, co je za mými slovy a činy doopravdy a mohou mi věřit to, co říkám. Vlastně bych kongruenci označila nejjednodušeji jako „opravdovost“.

Ve chvíli, kdy na své děti ječím nebo nadávám, vlastně dávám najevo, co doopravdy prožívám. Stejně tak jako jindy, když jim dávám najevo, jak je mám ráda. Chtěla bych, aby si oba dva do života odnášeli, že takové emoce, stejně jako sprostá slova, k životu prostě patří, fungují jako ventily v náročných situacích, můžou se tedy tu a tam objevit. Samozřejmě je pak zcela na místě omluva a vysvětlení.

Nechci tímhle článkem svoje „výlevy“ alibizovat (ačkoli...trochu vlastně ano) a říkat, že se nemusíme před dětmi kontrolovat, to vůbec. Ale když už je toho prostě moc, možná je dobré tu páru trochu upustit a možná se právě tím stáváme pro naše děti opravdovými a čitelnými. Doufám.

Použitá literatura:
C. R. Rogers: Způsob bytí. Portál, Praha, 1998
 

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková