Každý ho známe, i když každý s jinou intenzitou a v jiných situacích. Někdo ho zažívá ve výškách, někdo při vstupu do neznámých prostor, někdo při pohledu na skupinu podnapilých mužů, někdo ve tmě, někdo při řízení auta.
Strach je s námi odjakživa, je přirozenou součástí naší vrozené výbavy a má svou nezastupitelnou funkci- chrání nás před zbytečným riskováním a jako náš přirozený průvodce od dětství nás připravuje na zvládání situací a výzev života. V průběhu lidského života se objevují strachy typické pro daný věk:
Novorozenci a kojenci mají strach, když se matka fyzicky vzdálí, lekají se náhlých a prudkých zvuků a pohybů a neznámých lidí. Batolata zažívají strach z odloučení. Děti od dvou do tří let mívají strach z nadpřirozených věcí a z přírodních živlů. Děti předškolního věku mívají strach ze smrtelnosti, z toho že se ztratí a z vody. Děti od sedmi do dvanácti let mívají strach z věcí souvisejících s reálným životem- například zranění nebo neúspěchu v kolektivu.
Jak děti rostou, jeden strach může vymizet a může ho nahradit další. Většinou tyto vývojově podmíněné strachy samy odezní, pokud však přetrvávají v míře, která dítě omezuje, měli bychom mu věnovat pozornost.
K dětským strachům musíme přistupovat s respektem- jakkoli se nám zdá jeho strach směšný, dítě situaci prožívá jako reálnou a cítí se špatně. Nikdy si proto nedělejme z jeho strachu legraci a pomáhejme mu o strachu mluvit- slova často zjemní energii negativní emoce a jeho naléhavost zeslábne.
Je dobré nevyhýbat se situacím, které strach vyvolávají- neustálé vyhýbání se konfrontaci v dítěti jen posiluje pocit, že je třeba se bát. Účinnější postup je být dítěti v takových situacích oporou a klidem a laskavostí jim dodávat pocit bezpečí, zatímco se společně blížíme k obávanému objektu nebo situaci.
Učme děti techniky, které je snadné použít v každé situaci. Mohou to být povzbuzující básně, popěvky, věty (doporučuji například knížku D. Rušara Vlk a tma) nebo relaxační techniky, zaměření se na hluboké dýchání. Někdy pomáhá položení naší dlaně na dětské bříško, aby dítě cítilo, jak se naše dlaň zvedá a klesá společně s dechem.
Mají- li děti problém usnout nebo se jim zdají strašidelné sny, je lepší si povídat o uplynulém dni než číst. Dítě tak den snadněji uzavře a možná si bude chtít o svém strachu povídat.
Především však dětem důvěřujme, že svůj strach zvládnou, ať už samy, nebo s naší podporou. Strach totiž k životu prostě patří.