Proč si vážím učitelů a učitelek

Možná je právě teď nejlepší čas napsat, proč si vážím učitelů, když už jsme tedy u těch darů.
Milé učitelky, milí učitelé,
vážím si vás pro vaši odvahu postavit se každý den před skupinu dětí. Jsou často nemilosrdní a všímají si všech nedostatků, aby na vás později mohli s nostalgií vzpomínat.
Vážím si vás pro to, že jste do toho vůbec šli.
Vážím si vás pro vaši trpělivost, pro vaši snahu děti motivovat, předávat své znalosti a své hodnoty, pro vaše nadšení a kreativitu.
Myslím, že vaše povolání je jedno z nejdůležitějších. Máte možnost utvářet svět, máte možnost ovlivňovat děti toužící po všem zajímavém a novém. Jste po rodičích nejdůležitější osoby, se kterými se naše děti potkají.
Náš syn po prázdninách půjde poprvé do školky. Po letech, kdy jsme ho provedli prvními kroky, naučili ho samostatně jíst, chodit na záchod, umývat si ruce, říkat, když něco potřebuje, asistovali mu při jeho prvních dobrodružstvích a zapisovali jeho první slova...po těch letech, kdy se proměňoval z miminka v samostatného kluka a my jsme byli denodenně při tom, ho máme dát na polovinu času do péče někomu jinému. Předat ho společnosti. Není to lehká představa a opravdu nevím, jestli to zvládnu s grácií. Proto jsme vybírali školku opravdu pečlivě.
Měla jsem pár představ o tom, jak by taková ideální učitelka našeho syna měla vypadat. Měla by být starší a zkušená, s plnou postavou a dobráckým úsměvem, který jí nezmizí z tváře. Měla by být současně mladá a plná nadšení, nezkažená rutinou systému, nezatížená vlastním mateřstvím, aby veškerou energii věnovala svým svěřencům v práci. Měl by to být muž, aby byl trochu odvázanější  a kreativnější....a tak dále. Tolik moje předsudky. Je obtížné trefit se do představ desítek rodičů, protože každý je máme jiné, ale všichni na nich tak trochu lpíme. Obdivuji vás, že naše představy ustojíte.
Na každém dni otevřených dveří  jsem jako ostříž sledovala učitelky- nebylo podstatné, jaký program školka má, v tom si jsou všechny (aspoň ty státní), podobné jako vejce vejci. Ani nebylo podstatné, co vlastně učitelka odpovídala na moje otázky. Podstatné pro mě bylo, jak se chovala k dětem, k mým i k těm ve třídě. Vlastně vyhrála školka, kde se učitelka na synka upřímně usmála a řekla mu: „Ahoj, Budulínku!“ Tam jsem totiž cítila to, co je pro mě nejpodstatnější- že má ty „svoje“ děti, tu hordu hlučných špuntů, opravdu ráda.
A tak vám chci poděkovat hlavně za to, že máte naše děti rádi.