Při práci s dítětem, které se chová problémově, se můžeme opřít o jednu zásadu- děti, které se chovají nevhodně, jsou nejisté. Nějakým, pro ně logickým způsobem došly k přesvědčení, že nevhodné chování jim pomůže k pevnému místu ve společnosti. Děti, které jsou si samy sebou a svým postavením jisté, nepotřebují vyvolávat konflikty s autoritami.
Psychiatr R. Dreikurs tvrdil, že děti svým chování vždy sledují určité cíle. Rozdělil tyto cíle do čtyř skupin.
1) Upoutání pozornosti
Děti dávají přednost upoutání pozornosti pozitivním způsobem, ale když se jim to nedaří, snaží se o to způsoby negativními. Pokud je cílem chování dítěte právě upoutání pozornosti, poznáme to podle toho, že jsme podráždění, snažíme se, aby přestalo zlobit, napomínáme ho, nebo přesvědčujeme.
Abychom takovým dětem pomohli, musíme změnit způsob naší reakce. Můžeme se soustředit na jejich konstruktivní chování, nebo poskytujeme pozornost tehdy, když to dítě nečeká.
2) Moc
Děti, které se snaží získat moc, jsou přesvědčeny, že mají významnou pozici jen tehdy, jestliže rozhodují ony. Snaží se dělat jen to, co samy chtějí.
Je- li dítě vzdorné, dospělí se zlobí a chápou to jako provokaci. Při jednání s dětmi, které se snaží získat moc, se dospělí musí ovládnout a nerozzlobit se. Užíváme- li taktiku síly, abychom zvládli dítě usilující o získání moci, jen ho ještě více přesvědčíme o ceně moci a zvýšíme jeho touhu po ní. Pokud boj o moc pokračuje a děti začnou mít pocit, že nemohou rodiče porazit, může se jejich touha po moci změnit ve třetí cíl, kterým je msta. Místo toho můžeme dítě učit využívat moc konstruktivně, například větší mírou rozhodování a zodpovědnosti.
3) Msta
Děti, které se mstí, jsou přesvědčeny, že je nikdo nemá rád a že se uplatní jen tehdy, když dokáží druhým ublížit tak, jak podle jejich názoru bylo ublíženo jim.
Dospělí se v kontaktu s takovými dětmi cítí raněni a mají tendenci dítěti jeho chování oplácet. Cestou ven z takového začarovaného kruhu je povznesení se nad pocit ublíženosti a místo trestání a oplácení budovat vztah důvěry a přesvědčit dítě, že ho máme rádi.
4) Předvádění neschopnosti
Děti, které předvádějí neschopnost nebo nešikovnost, jsou děti s extrémním pocitem nejistoty, které se pokoušejí vyvolat dojem, že od nich nelze nic očekávat.
Dospělí se vedle takových dětí cítí zoufale a mají chuť veškerý jejich rozvoj vzdát. Abychom takovým dětem pomohli, je nutné se zdržet jakékoli kritiky podporovat každou snahu o zlepšení, ať se zdá sebenepatrnější.
I když jsme nevhodné chování dětí nezpůsobili, můžeme toto chování a volbu chybných cílů posilovat tím, že reagujeme tak, jak děti očekávají. Jestliže ale chceme jejich chování změnit, musíme se soustředit na to, abychom změnili své vlastní chování.