​Plyšoví a jiní kamarádi

02/01/2017 / Z pohledu psychologa
​Plyšoví a jiní kamarádi

Romana je maminkou čtyřleté Nelinky. Při jednom setkání vyprávěla o své nervozitě z Nelinčina zvyku brát si s sebou všude svojí plyšovou kočičku Bublinku. "Nevím, jestli není trochu autistická nebo tak něco...pořád mluví s Bublinkou, i když je na hřišti, vůbec ji nezajímají ostatní děti. Samozřejmě se bez ní nemůžeme ani hnout, vyrazit z domu bez té plyšové kočky je katastrofa, musíme se vracet, i kdyby nám za minutu letělo letadlo. Dokonce se i mazlí víc s ní než s námi..."

Romanina nervozita je snadno pochopitelná. Mnoho dětí předškolního věku jednou prožije období, kdy je velmi intenzivně připoutáno k určitému plyšovému, dřevěnému, plastovému nebo dokonce imaginárnímu kamarádovi. Takový kamarád s nimi musí cestovat, hrát si s nimi a spát v postýlce. 

Není ale důvod se znepokojovat. Tato fáze je naprosto normální. Souvisí s rozvojem fantazie, kdy děti začínají hltat pohádky, příběhy, knihy a celé dny jsou schopny povídat nekonečné historky. Některé děti si zároveň začínají uvědomovat, že rodiče s nimi nemohou být každou chvíli v jejich životě a plyšový kamarád je ten, který opravdového rodiče supluje při zátěžových situacích. 

Kamarád našeho dítěte nám jako rodičům může být nápomocný v mnoha chvílích. Můžeme ho využít při zvládání nějaké pro dítě stresující situace - například na něm můžeme dítěti ukázat lékařský zákrok, který ho čeká, nebo ho můžeme využít při nácviku samostatného spaní...možností je spousta a rodičovské kreativitě se meze nekladou. 

Imaginární, plyšoví či jiní důvěrníci dětí jim prokazatelně pomáhají při vyrovnávání se s obtížnými životními situacemi a budování adaptačních mechanismů pro budoucí stresové situace. Tito kamarádi jsou jistotou, kotvou a narozdíl od těch reálných a skutečných děti neohrožují hádkami a ztrátou vztahu. 

Nezbývá tedy, než takovým kamarádům našich dětí fandit a být za jejich přítomnost v naší domácnosti vděční.

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková