Když se mi do rukou dostal esej od Petera Graye, ve kterém komentuje přednosti věkově smíšeného vyučování, vyvstaly mi v paměti hlavně obrázky z rodinných oslav a řekla jsem si, že na tom něco bude. Gray se odvolává na teorii ruského psychologa L.S.Vygotského, který tvrdil, že každé dítě má tzv. zónu proximálního vývoje, což znamená oblast aktivit, kterou může zvládnout ve spolupráci s ostatními (nikoli samo, nebo s dětmi na stejné úrovni). Děti se od druhých dětí prostě učí snadněji a nadšeněji než od dospělých.
Věkově promíchané prostředí má následující výhody:
dovoluje mladším dětem účastnit se aktivit, které by nemohly provádět jen s vrstevníky
podporuje nesoutěživé a kreativní formy her, které jsou ideální k získání nových schopností
umožňuje těm, kteří jsou napřed či pozadu, najít ostatní na stejné úrovni (talentovaný šachista raději hraje se staršími a dítě, kterému nejde běhání, se bude cítit lépe mezi mladšími)
dovoluje mladším dětem inspirovat se aktivitami starších a naopak
umožňuje mladším dětem získat pomoc a rady, aniž by ztratily svou autonomii
umožňuje starším dětem učit se tím, že vyučují mladší
umožňuje starším dětem procvičovat pečování o mladší a vyvinout si smysl zodpovědnosti a zralosti
Setkávání starších s mladšími může být prostě inspirativní. Dalo by těchto výhod nějakým způsobem využít i ve Vaší škole?