Zasahovat, nebo nezasahovat do dětských konfliktů?

Vměšujeme- li se zbytečně do dětských hádek, ubíráme dětem možnost učit se řešit konflikty vlastními silami a tvořit tak důležitý pilíř sebeúcty.
„My to necháváme na nich, důvěřujeme jim, že si to vyřeší vlastními silami“, uvedli na otázku, zda zasahují, nebo ne, pracovnice jedné školky. Podle jejich přístupu dospělí stejně nikdy nevidí prapočátek sporu a riziko různých nespravedlivostí a křivd je tak velké. Děti jako aktéři sporů nejlépe znají způsob, jakým rozmíšku ukončit a učí se tak důvěře ve své schopnosti řešit krizové situace.
 
Na druhé straně, pokud necháme děti řešit konflikty „po svém“, nastoupí nejčastěji ke slovu „právo silnějšího“ a méně průbojné děti jsou tlačeny do pozadí, což je ke škodě oběma- silnějším se dostává opakované poznání, že svět patří jim, pokud patřičně zatlačí na pilu (což může být cestou k agresivnímu jednání) a slabší pravidelně vstřebávají zážitek vlastní nicotnosti a bezmocnosti (což může být cestou k nízkému sebevědomí a pasivitě).
 
Pomocí dvou dovedností- aktivního naslouchání a empatie- můžeme být v dětských konfliktech účinnými mediátory, nemusíme se nechat zatáhnout do role soudce a zároveň můžeme podpořit schopnost dětí situaci zvládnout ku prospěchu obou stran.
Aktivní naslouchání, provázené zájmem a pozorností a pojmenování emocí rozvíjí schopnost uvědomovat si, co děti cítí, což je předpokladem toho, aby se své emoce naučily zvládat. Zároveň děti můžeme vyzvat, aby řekly, jak se asi může cítit ten druhý. Pokud pozorně vyslechneme obě strany konfliktu a pomůžeme pojmenovat emoce účastníků, značná část napětí se v té chvíli uvolní.