Dopoledne u nás jede v jednom pokoji online výuka matematiky, v druhém češtiny a ve třetím probíhá prvouka. Do toho kolem pobíhá pětiletá dcera, jejíž školka je kvůli výskytu covidu zavřená. V krátkých okamžicích klidu se snažím udělat něco do práce, ale jakmile se do toho dostanu, už slyším: „Mami, kde mám pravítko?“ „Už mi zase vypadl internet.“ Jindy se ve vedlejším pokoji ozývají údery míčem, ale ještě je hodina, tak co se děje? Jdu tam, kluci hrají fotbal, prý už mají vše hotovo. Snažím se jim vysvětlit, že ve škole také nemohou skončit dřív, ale musí dávat pozor až do konce hodiny. A tak usedají opět před obrazovky a snaží se ještě chvíli soustředit. Zvládáme to. Ale to byla ta lepší část dne. Po obědě musíme vymyslet, co zábavného udělat místo kroužků…. Projít se lesem, jít si zakopat, postavit koleje? Zábava, ale každý den dokola? Často už mi dochází fantazie. Hlavně všechny pravidelně odtrhávat od sledování internetu! Večer kluci ještě cvičí na klavír, potom pouštím menším dětem pohádku a s nejstarším synem doděláváme úkoly do školy. Večeříme a postupně podle věku jdeme spát. Máme to. Zvládli jsme to vcelku dobře. Ale opravdu bych potřebovala vědět, do kdy mám s takovým programem počítat, protože to je někdy opravdu hodně na hlavu!!!!