Loni na jaře nám do rodiny přibyla Klárka a já jsem týdny před jejím narozením trávila obavami. Jednak z toho, jak to budeme zvládat, a potom z Janíkových reakcí na narození "malé sokyně";. Kdosi kdysi (omlouvám se, že necituji, ale už si opravdu nepamatuji na pravý zdroj toho výroku) řekl, že situace malého dítěte při narození mladšího sourozence se podobá situaci manželky, jejíž muž si přivede domů milenku.
Představme si, že ten muž řekne něco jako: "Tohle je Hanička a teď tu s námi bude pořád. Neboj, nemám tě o nic míň rád, mám vás rád obě stejně a moc mi záleží na tom, abyste k sobě měly pěkný vztah." Jaká by asi tak mohla být manželčina reakce? To přirovnání jsem si zapamatovala a před porodem jsem si opakovala, že musím dát na Janíka pozor, abychom mu to náročné období usnadnili.
Klárka se narodila a Janík všechno zvládal takřka s grácií, až jsem se musela divit, jak hladce to jde. Živě se o ni zajímal, bouřlivě se na ni vrhal a když jsme šli ven a hlídal, jestli jdeme všichni, nikdy nezapomněl zmínit svou sestřičku. Samozřejmě se nám nevyhnuly klasické scény, kdy v okamžiku, kdy potřebovala něco Klárka, Janík zrovna nutně musel se mnou stavět vlaky, v létě jsme prošli náročným obdobím odmítání pití a zadržování kakání, což mohlo s narozením Klárky souviset, o sourozeneckých plačtivých duetech ani nemluvě.
Vcelku si ale myslím, že ten začátek nám prošel opravdu hladce, a tak jsem si říkala, že by možná stálo za to si sepsat, co se osvědčilo:
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková