„Musíš se hodně učit, aby z tebe něco bylo.“
Kolik z nás tuhle větu doma slýchalo a při závěrečné zkoušce při ukončování školní docházky si radostně oddychlo, protože čas řehole, tedy učení, definitivně skončil, už z nás něco je a teď konečně začíná život.
Nastupujeme tedy do práce se slastnou vidinou budoucnosti bez zápisků, zkoušek a hodnocení. S vidinou nekonečného štěstí. Po nějaké době slastného života v pracovní rutině ale u většiny lidí nastává zklamání a pocit nudy. Co jim v tom šťastném životě bez školních povinností chybí? Ano, většinou je to ono nenáviděné učení.
Je smůlou tohoto pojmu, že si jej povětšinou spojujeme právě s nepříjemnými povinnostmi školní docházky. Také když si vybavím přednášky na vysoké škole, patřily ty o učení k těm nejnudnějším, sáhodlouhé teorie a definice, sem tam nějaký příklad ze života laboratorních krys.
Právě učení ale patří k nejsilnějším lidským potřebám. Získávání nových dovedností dává našim životům nový rozměr, nové radosti a posiluje sebevědomí. Zeptáte-li se lidí ve svém okolí, o kterých víte, že je jejich práce baví, často uslyšíte větu „pořád se mám kam posouvat a učit se něco nového.“
Neplatí to jen v práci, učení se novým dovednostem nám dokáže zpříjemnit i volný čas.
Učíme-li se ve cizí jazyk a cestujeme do zahraničí, cítíme se sebevědoměji, rozumíme-li domorodcům, ti pokročilejší najdou zálibu ve sledování filmů a čtení knih v originále. Historie nám zase dokáže být neocenitelnou průvodkyní v pochopení současného dění. Hra na nástroje, nové pohybové dovednosti, ze kterých čerpáme tolik energie a hlubokého uspokojení…to vše lze zahrnout pod pojem učení a to vše nám pomáhá se v životě orientovat.
Paradoxně často najdeme vášeň v učení se novým věcem teprve když vyjdeme ze škol, když si můžeme sami vybrat, čím se budeme zabývat. Pokud se učit musíme, je učení synonymem nepříjemné povinnosti. Teprve když máme na vybranou, čemu se vlastně chceme věnovat, stává se z něj radost, která nás obohacuje a sytí celý život.