Učitel neúspěch

13/11/2018 / Pro pedagogy
Učitel neúspěch

Scéna z jedné přednášky na vysoké škole:

Přednášející vznáší do ticha posluchárny otázku. Nikdo neodpovídá. Možná že není dobře slyšet-většina studentů je namačkaných v posledních lavicích, vpředu je jen několik nadšenců. Přesto se ani ti neozvou s odpovědí. Přednášející rezignovaně vzdychne a odpoví sám. Po přednášce jdou tři kamarádky domů a shodnou se na tom, že odpověď na otázku přednášejícího vlastně věděly, jen se jí bály říct.

Tenhle příběh je skutečný, protože jednou z kamarádek jsem tehdy byla já sama. Proč jsem tehdy neodpověděla, přestože jsem správnou odpověď vlastně znala?



Protože jsem se bála. Bála jsem se určitého procenta pravděpodobnosti, že by odpověď byla špatná. Všichni, přednášející i spolužáci, by si o mně mysleli, že jsem blbá.

Strach z neúspěchu mě zabrzdil v možnosti uspět. A nejen mě, podle všeho. Bylo nám přes dvacet let, všichni jsme už byli na základě testů vyhodnoceni jako inteligentní lidé, studovali jsme vysněný obor, který většinu z nás opravdu zajímal…a přesto se atmosféra v posluchárně nelišila od atmosféry na prvním stupni základní školy. Mohli jsme odpovídat, mohli jsme započít zajímavou debatu, mohli jsme přednášku vzít do vlastních rukou-kdybychom se nebáli odpovědět a komunikovat s učitelem.

Kolikrát jsme to už všichni slyšeli, že chybuje každý, chybami se člověk učí, že co nás nezabije, to nás posílí…přesto si troufnu tvrdit, že výše popsaná situace není v rámci českého školství ojedinělá. Edison, Einstein, Curie-Sklodowská…všichni významní vědci stokrát chybovali, než se dobrali svých objevů, jimiž posunuli svět. Chybovat je nejen lidské, ale i nutné, protože pomocí neúspěchů překonáváme své vlastní bariéry. Pokud se budeme snažit vyhnout se neúspěchu, nikdy si nedovolíme riskovat a posunout se dál.

Odvahu chybovat a přijmout neúspěch bychom v dětem měli pěstovat odmalička. Povzbuzovat je, když se jim něco povede a jejich chyby brát jako příležitosti, ze kterých se mohou učit.

Ve třídě se snažme o bezpečnou a vřelou atmosféru, ve které se děti nebudou bát odpovídat. Známkování snižme na nezbytné minimum. Pokud dítě odpoví na otázku jinak, než je naše představa, můžeme reagovat například takto: „To je zajímavý nápad, jak jsi k němu došla?“ nebo „Myslela jsem to trochu jinak, pojďme to zkusit spolu.“

Učit děti chybovat můžeme ovšem jen tehdy, pokud se sami svých chyb nebojíme. Pokud se Vám například nedaří navázat vztah s nějakou třídou, jaká je Vaše reakce? Můžete jít za nějakým zkušenějším kolegou a zeptat se ho, co udělat lépe? Co si o sobě myslíte ve chvílích, kdy se Vám nedaří? Nadáváte si, nadáváte na děti ve třídě, nebo přemýšlíte, co příště můžete udělat jinak? Máte v okolí někoho, komu se můžete se svými nezdary svěřit, aniž byste měli strach z odsouzení?

Vždyť už před tisíci lety řekl Konfucius: „Naší největší chloubou není to, že nikdy nespadneme, ale že se pokaždé znovu zvedneme.“