"Spěchali jsme k dětské lékařce", vypráví klientka Markéta, matka dvouletého Ondry, "měli jsme už časový skluz, a tak jsem byla nervózní. Říkala jsem Ondrovi, že budeme spěchat, a tak jsem nějak počítala s tím, že mi pomůže a bude spolupracovat. Ale on si uprostřed cesty najednou sedl na bobek a hrabal se v nějakých kamíncích. Křikla jsem na něj, už jsme měli u lékařky být, ale vůbec nereagoval, jako bych byla vzduch. Najednou to ve mně vzkypělo a přestala jsem se ovládat. Přiskočila jsem k němu, hrubě ho chytila za rameno a začala na něj křičet. Nedá se to reprodukovat, už v tu chvíli mi to bylo líto, ale vůbec jsem se nemohla ovládnout. Ondra se lekl a pak začal hrozně brečet, nebyl k zastavení. Nakonec jsme brečeli oba dva a k doktorce stejně přišli pozdě. Vůbec nechápu, co se to se mnou stalo. Vždycky jsem se považovala za trpělivou a laskavou mámu, ale tohle jsem absolutně nezvládla."
Markéta byla sklíčená a začala pochybovat o tom, jestli je Ondrovi dost dobrou matkou. V tu chvíli jsem si vzpomněla na koncept Naomi Aldortové, který by v podobných situacích mohl pomoci nejen Markétě, ale i ostatním rodičům - protože kdo z nás rodičů podobně nezvládnuté chvíle nezažil?
Akronym SALVE pochází z anglických slov (Separate, Attention, Listen, Validate, Empower), kterými N. Aldortová nazvala jednotlivé kroky svého konceptu, který pomáhá rodičům, když se potýkají s obtížnými situacemi při výchově dětí. Tedy, abych byla přesná, se situacemi, kdy rodič má pocit, že dítě ho neposlouchá a nerespektuje. V takových chvílích se my rodiče často necháme strhnout návalem svých negativních emocí a nastanou chvíle, kdy uděláme nebo řekneme něco, co nás v další vteřině mrzí a vůbec to nenapomůže tomu, co jsme vlastně původně chtěli (tak jako Markétě, která k lékařce přišla stejně pozdě). Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje představit celý koncept naráz, a proto myslím, že stojí za to mu věnovat více článků. Ten dnešní je jen o představení toho, o co Aldortové v jejím přístupu vlastně jde.
Cílem tohoto konceptu není přinutit dítě ke spolupráci či větší poslušnosti, ale posílit osobní realizaci jak rodiče, tak dítěte. Aldortová ve své knize Vychováváme děti a rosteme spolu s nimi věnuje mnoho prostoru dětské emocionalitě. Apeluje na rodiče, aby své děti vychovávali s láskou, důvěřovali jim a snažili se dětem pomáhat, aby svým emocím porozuměli. Těžištěm jejího přístupu je právě koncept SALVE, který rodičům pomáhá oddělit své vlastní emoce a úzkosti od soustředění na to, co nám dítě svým chováním sděluje. Pokud svému dítěti pozorně nasloucháte a pochopíte jeho vyjadřování, často ony samy naleznou řešení problému, nebo se smíří s realitou. A hlavně...učí se důvěřovat samo sobě. Proto stojí za to aspoň se nad tím zamyslet.
S (Separate)
Začneme- li prvním písmenem z akronymu SALVE, začínáme tím nejzákladnějším a nejtěžším krokem v celé cestě.
Písmeno S je pro anglické „Separate“, a autorka konceptu tím chtěla říct, že prvním postupem v konfliktní situaci mezi rodičem a dítětem by mělo být zastavení před první impulzivní reakcí nebo slovy, které nás napadnou. Dříve než začneme jednat plní vzteku nebo úzkosti, nebo dítěti řekneme něco, co nás později mrzí, měli bychom se zastavit a přemýšlet, jestli skutečně reaguji na dítě, nebo na svou mysl a na stará zranění, která si s sebou nesu z minulosti. Malé děti jednají tak, aby naplnily své potřeby, nebo si jen tak hrají. Za jejich chováním nebývá žádná provokace nebo záměr nám rodičům ublížit. Jsou to většinou naše interpretace, které nás doženou k zraňujícímu jednání nebo slovům.
Naši reakci na dítě v obtížných situacích přirovnává Aldortová k počítačovému programu: Dítě něco udělá a ve vaší hlavě se automaticky otevře okno, kde stojí napsáno například toto: "Zase zkouší mojí trpělivost!" nebo "Chová se tak hrozně a já to pořád musím snášet! Tohle už přestává všechno!" nebo "Nemůže takhle vyvádět! Co si o mně potom pomyslí všichni ti lidé okolo?" Naším úkolem je v takové chvíli se zastavit, přečíst si v duchu nápis v "okně", které se objevilo a zamyslet se. Sledujte, která slova ve vás vyvolávají vztek, lítost nebo kritiku. Jsou to opravdu vaše slova a opravdu jim věříte? Nebo jsou to jen myšlenky, které ve vás vznikly na základě vašich vlastních zranění a očekávání, která od vás měli druzí?
Z uvedeného příkladu Markéty a Ondry můžeme vidět, jak by takové zamyšlení mohlo vypadat:
Já: "Co Vám běželo hlavou těsně předtím, než jste začala na Ondru křičet?" M: "Asi něco ve smyslu....už zase přijdeme pozdě! Přece jsme se dohodli, že musíme chvátat a on mě takhle ignoruje! Jako bych byla vzduch!" Já: "Když se nad tím zamyslíte, kde se tyhle myšlenky mohly vzít?" M: "No...od dětství bojuji s pocitem, že mě ostatní lidé neberou vážně, že mě často ignorují a že se ve společnosti ostatních nikdy neprosadím. A teď mě ignoruje dokonce i tak malé dítě! To už mě nikdo nebude respektovat? A také v tom byl strach z reakce lékařky...co si asi o mně pomyslí? Že jsem neschopná dodržet domluvený termín, že nezvládnu přivést svoje dítě do její ordinace včas...." Já: "Vypadá to, že se Vám v mysli usadilo opravdu hodně věcí, vůbec se nedivím, že u Vás tyhle myšlenky vyvolaly tak prudkou reakci." M: "Jo, vlastně....když jsem to teď řekla, uvědomuji si, že to nemělo s Ondrou vůbec nic společného. Bylo to celé o mně."
Když si své myšlenky uvědomíte, sledujte, co s Vámi dělají, když je berete vážně. Markéta začala Ondrou třást a křičet na něj. Někdy Vaše reakce nemusí být tak bouřlivá, ale řeknete dítěti něco, co Vás později může mrzet. Zkuste si tedy představit, jak danou situaci s dítětem řešíte bez těchto myšlenek. Pozorujte, zda to, co vaše mysl říká o dítěti, není vlastně pravda o vás. Tento mechanismus, kdy na druhých vidíme své vlastní potřeby a vlastnosti, je jednou ze základních rysů lidské psychiky.
Jakmile přečtete ono "okno na liště" vaší hlavy, které Vám naskočilo, porozumíte mu a dokážete ho zase vypnout, teprve potom opravdu můžete reagovat na dítě a na to, co opravdu dělá nebo co se Vám snaží sdělit. Toto čtení a vypínání automatického okna ve vaší hlavě je ale dlouhý a náročný proces, proto k sobě buďte trpěliví a nečekejte zázraky. Je postup, který se musí dlouho cvičit a rozhodně to není nic lehkého.
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková