Proč se malé děti rády učí

12/01/2022 / Pro pedagogy
Proč se malé děti rády učí

Náš čtyřletý syn zná většinu tramvajových zastávek v Brně jménem. Nejen že je zná, on má celkem slušnou mentální mapu tramvajových linek. Taky umí počítat do dvou set. A podepsat se.

Nepíšu to proto, abych se chlubila, jakého máme doma génia. Jednou jsem si totiž uvědomila zajímavou věc. Náš Janík je v předškolním věku, jen si hraje. Kromě písniček a básniček ve školce ho nikdo nic moc neučí. Neustále se nás ptal, co je po daném čísle další na řadě a my jsme mu odpovídali, až se dostal ke dvěma stům. Jednou jsem mu ukázala, jak vypadá jeho jméno napsané na papíru a on to prostě sám od sebe zkoušel kopírovat. A tramvaje, autobusy a trolejbusy jsou jeho vášeň. Dokázal by v MHD projezdit hodiny.

 

Přemýšlela jsem, jak by to asi dopadlo, kdybych se snažila do něj dostat jména tramvajových zastávek čistě pro moje potěšení, bez jeho zájmu. Jak dlouho by je asi udržel v paměti? Kolik by se jich naučil? A věděl by, proč se vlastně zastávky pojmenovávají?

Děti v kojeneckém, batolecím a předškolním věku nikdo k ničemu nenutí, jaksi samozřejmě období do šesti let bereme jako období her. Přesto se právě v téhle životní fázi naučí ty nejdůležitější dovednosti, které budou až do smrti potřebovat. Mluvit mateřským jazykem, v bilingvních rodinách dokonce dvěma. Z absolutní nepohyblivosti se děti naučí chodit, běhat, přelézat překážky, jezdit na kole. Naučí se jíst příborem. Naučí se, jakým chováním ostatní lidi potěší nebo naopak rozzlobí, jak k sobě přitáhnout pozornost pro něj důležitých osob. Je to obdivuhodný výkon. A to všechno se učí děti samy od sebe, se zaujetím vědců trpělivě prozkoumávají okolní svět a krůček po krůčku postupují vpřed.

V šesti letech ovšem přijde zásadní zlom. Děti, které si celé dny jen hrály, se posadí do lavic, čtyři až šest hodin poslouchají učitele a za svoje výkony jsou hodnoceny a srovnávány s ostatními. Z učení, které šlo do začátku školní docházky tak nějak radostně a samovolně, je najednou povinnost a čas dítěte se dělí na čas učení a čas hry (která ovšem přichází až jako odměna za splněné povinnosti). Motivaci, která v nich do té doby byla jaksi automaticky usazená, musíme probouzet pomocí známkování. Jako bychom přestali věřit, že děti se učit chtějí a potřebují, jako by šest prvních let a neuvěřitelné pokroky, jakých dosáhly, upadly v zapomenutí. Napadlo by vás batoleti za první vyslovené slovo nabídnout pamlsek? Nebo mu za první povedený krůček koupit hračku, zatímco za pád ho pokárat? Myslím, že ne. Dětem prostě zvládání nových dovedností působí potěšení bez přičinění dospělých.

J. A. Komenský razil heslo „škola hrou“. Škola a hra jsou však v dnešním školském systému dva naprosto rozdílné světy.

Otázka pro školní docházku tedy není, jak v dětech motivaci probudit. Otázkou je, jak v nich motivaci k učení nezničit.

Možností je mnoho, do klasického školství však nachází svou cestu pozvolna.

Slovní hodnocení, které porovnává pokroky dětí se sebou samými, místo porovnávání mezi sebou. Kooperativní učení místo sankcí za solidaritu (vždyť co jiného je opisování při písemkách). Pokládání otázek vyvolávajících zvídavost místo diktování poznámek a definic.

Těmto inovativním postupům podporujícím dětskou chuť k učení se budeme věnovat v příštím článku.