Trauma u dětí - 2.část

08/03/2017 / Z pohledu psychologa
Trauma u dětí - 2.část

Psychická první pomoc při traumatické události

V minulém článku jsme se věnovali definici traumatu, jak se u dětí projevuje následek traumatické události a co všechno touto událostí může být. V tomto článku bude popsána základní první pomoc pro rodiče po události, která by u dítěte traumatickou reakci mohla vyvolat (podle P. Levina, amerického odborníka na léčbu traumatu).

Pokud naše dítě zažije nehodu, úraz, nepříjemný lékařský zákrok a podobné události, můžete postupovat v následujících krocích:

1) Věnujte čas uklidnění sebe sama

Tento krok je nanejvýš důležitý. Děti jsou velmi vnímavé k emocím svých rodičů a často je ani tolik nevyděsí vlastní nepříjemný zážitek, jako úzkostná reakce rodiče. Možná z vlastní zkušenosti víte, jak je důležité mít po boku někoho, kdo působí jistě, klidně a ví, co má dělat, v případě, že jsme sami vyděšení a zmatení. Přesně toto potřebují zažít i vaše děti. Pokud budete sami klidní, uklidníte i dítě vyděšené nepříjemným zážitkem.

2) Vyhodnoťte situaci

Zjistěte stav dítěte, zejména sledujte známky šoku - zastřený pohled, bledá kůže, rychlý puls nebo mělký dech, dezorientace, přehnaně emocionální nebo podezřele klidná reakce. Pokud známky šoku zjistíte, nedovolte dítěti, aby si šlo znovu hrát, ale počkejte s ním, dokud šok neodezní a reakce se nevrátí do normálu.

3) Po odeznění šoku navoďte pozornost dítěte k jeho vjemům

Odeznění šoku poznáte podle toho, že se kůže začíná znovu zabarvovat, dech se zpomaluje a prohlubuje, dítě začne plakat, nebo se mu do očí vrátí výraz. Poznáte-li nějaký z těchto znaků, můžete se dítěte zeptat, jak se cítí ve svém těle. Starší děti navedťe k hlubším otázkám ("Jaké je to u tebe v bříšku?"), rády popisují pomocí metafor, můžete jich tedy využít. Malé dítě můžete požádat, aby ukázalo, kde ho to bolí.

4) Následujte rytmus dítěte

Důležité je nezahltit dítě otázkami, ale dát mu prostor, aby se spustil samoléčebný proces, který máme každý ve své výbavě. Všímejte si známek, které nám napoví, že se dítě vrací samo k sobě a jeho prožívání není uvězněno v události, kterou právě zažilo. Známkami toho, že dítě je připraveno přesunout pozornost jinam, než k vlastnímu prožitku, je například úsměv, zklidnění dechu, zastavení pláče, rozhlédnutí po okolí, zívnutí, navázání očního kontaktu. Nikdy nezastavujte emoce, které dítě prožívá, ale nechte je odeznít v čase, který dítě potřebuje. Jen tak umožníte, aby emoce odešly stejně tak, jako přišly a nebudou se vracet v patologických projevech.

5) Podpořte dítě, aby si odpočinulo

Ačkoli dítě samo možná nebude o odpočinek stát, je dobré ho k němu přivést. Spánek a sny pomáhají fyziologickému procesu zotavení. Nemusí ale za každou cenu usínat, pro podporu regeneračního procesu často stačí jen oddych v klidném a tichém prostředí.

6) Pomozte dítěti pochopit, co se stalo

Poskytněte sobě a svému dítěti čas na popovídání o tom, co se stalo. Nechte si od něj povyprávět, jak situaci vnímalo, jak se cítí a pokud se v nějakém úseku vyprávění rozruší, veďte ho k vjemům v jeho těle. Je důležité podpořit vyjádření všech pocitů, které dítě prožívá, potvrdit mu, že to, co cítí, je v pořádku a nechat tak nepříjemné pocity odeznít. 

Těmito jednouchými kroky poskytnete dítěti první pomoc při prožitku traumatické události a zajistíte tak, aby se v něm aktivovala schopnost se s takovými prožitky vypořádat. P. Levine přirovnává funkci rodičů a pečovatelů při traumatické události k funkci dlahy - ta sama o sobě zlomenou kost nenarovná, ale poskytne ji oporu a ochranu při vlastním hojivém procesu. 

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková