Záchvaty vzteku

20/05/2020 / Z pohledu psychologa
Záchvaty vzteku

Vycházím ze supermarketu, když uslyším hlasitý nářek. Nějakému dítěti se něco stalo, napadne mě a ohlédnu se, stejně jako všichni lidé v dosahu dvaceti metrů. Nedaleko pokladen se na zemi svíjí asi pětiletý chlapeček. Nic se mu nestalo, prostě předvádí takovou tu klasickou scénu, nad kterou většina lidí zavrtí hlavou s myšlenkou "nevychovaný spratek" a rodiče soucitně pokývají hlavami. Zlý sen každého, kdo má malé děti. Co s takovou situací dělat?

Děti jsou velmi často ve vleku vlastních emocí, s kterými si neumí poradit. Onen chlapeček zřejmě nepředváděl "scénu" proto, aby na sebe strhl pozornost, jen se potýkal se vztekem a frustrací, která ho úplně pohltila. Nervózní rodič se často pod tlakem pohledů okolí dostane do víru podobných emocí, jaké prožívá dítě, což situaci nijak neusnadní. Co tedy s tím, ve chvíli, kdy se otáčí celý supermarket a kdejaká dobrá tetinka spěchá s radou, že to chce pár na zadek a bude to?

Především je důležité udržet vlastní nervy na uzdě, dítě to nedělá schválně a potřebuje od rodiče strukturu a vcítění spíše než trest. Rodič by proto mohl zareagovat nějak takhle:

"Já vím, že se zlobíš" (vcítění se do prožitku dítěte a pojmenování emoce), "protože jsem ti nekoupila nanuka" (pokud víme, co emoci vyvolalo). Jen vcítění ale nestačí, dítě potřebuje ve svém zmatku onu strukturu a jasné hranice: "Ale když tohle děláš, nelíbí se mi to", případně mu fyzicky zabránit v činnosti, pokud by například dítě někomu ubližovalo.

Dítě můžeme vést k tomu, aby svoje emoce sdělovalo slovně a učilo se je tak ovládat.

 

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková