Mít tak dokonalé děti...
"Míša mě neuvěřitelně rozčiluje. Když vidím ostatní kluky, jak se vrhají na hřišti na prolízačky, jak běhají a křičí, ty jeho reakce mě prostě nějak štvou. On chodí pomalu, opatrně, ze všeho má strach, ječí, že mu na kalhoty spadl písek...Běhá tak podivně, nemotorně...", vypráví smutně maminka Simona.
"Není to zkrátka takový ten správný kluk", usměji se.
"Jo. Není to takový ten správný kluk", zasměje se ulehčeně i ona. Konečně se dostáváme k jádru věci - Míša se prostě liší od představy "správného kluka" v Simonině hlavě.
Jak často to rodiče slýchají a čtou, že je třeba milovat své dítě takové, jaké je a zbavit se svých představ o něm! Ale už jen takové představy dešifrovat bývá někdy problém. Často nás děti prostě štvou, rozčilují, aniž bychom věděli, čím konkrétně to je. V Simonině původní rodině existovalo silné přesvědčení o tom, jak má takový "správný kluk" vypadat a ona si postupem času uvědomila, že toto přesvědčení velmi silně ovlivňuje její pohled na vlastního syna. Ve chvíli, kdy bylo Simoně srozumitelné, jak jí vlastní očekávání ovlivňuje v pohledu na reálného Míšu, jsme dlouze mluvily o Míšových přednostech.
"Je citlivý, umí dávat najevo náklonnost, umí se skvěle soustředit a zajímá se o druhé," sypala ze sebe Simona. "Vím, že je užasný, mám ho ráda a jeho klady si uvědomuji. Jen jsem prostě chtěla, aby byl třeba pohybově zdatnější."
Simona měla sport velmi ráda a chtěla k němu přivést i svého syna. "Vůbec nechci, aby se nějakému sportu věnoval vrcholově, jen bych chtěla, aby ho pohyb bavil a aby byl obratný."
Po chvíli hovoru jsme se dostaly k důležitému bodu - když Simona viděla Míšovu obezřetnost, přirozeně jí v hlavě naskočilo zklamání z toho, že se nepohybuje rychle a ztřeštěně - taková byla její představa "správného kluka". Na toto zklamání navázala představa, že Míša nikdy nebude mít rád sport, protože neprojevuje přirozenou obratnost.
Ale není úkolem nás rodičů, abychom dětem pomohli v oblastech, které samy dobře nezvládají? Pokud je dítě přirozeně plaché, bude potřebovat od rodičů více podpory, aby mu bylo dobře v dětském kolektivu. Pokud je dítě naopak prudší a má tendenci ostatní děti řídit a povyšovat se nad ně, bude potřebovat více se učit soucitu a porozumění. A pokud je naše dítě opatrné při pohybu, bude možná od nás potřebovat cítit, že ho jistíme a ukazovat mu radosti sportu způsobem, který ho bude bavit.
Po několika setkáních Simona nadšeně vyprávěla: "Byli jsme na hřišti a začala jsem Míšovi ukazovat, co má na prolízačkách dělat. Hodně jsem ho držela a většinu věcí dělala spolu s ním. Vyprávěla jsem mu přitom o tom, že stejně jako on to dělá i lev Simba, má ho moc rád. A najednou to začal dělat sám, začal šplhat po těch konstrukcích a pištěl nadšením. Další den už podporu ani nepotřeboval."
"Zdá se, že i Vás to začalo víc bavit", podotkla jsem.
"To ano, vlastně jsem prostě přestala mrzutě čekat, až Míša přestane být "strašpytlem" a začala jsem ho víc podporovat. A dělá mi to radost", usmála se Míšova maminka.
Dítě v žádném případě nemá splňovat naše představy o něm. Myslím si ale, že je úkolem rodičů učit ho takovým hodnotám, které považují za důležité, v takovém tempu a takovým způsobem, aby respektovali jeho přirozenost a povahu.
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková
