Je to taková každoroční předvánoční mantra z příruček pro rodiče - nezahlcujte děti dárky, neprospívá to vašim nervům, vaší peněžence, ale ani vašim dětem.
Naprosto s tím souhlasím, celou svou bytostí s tím souhlasím, ale přesto jsem letos v zástupech vynervovaných lidí za zvuků koled linoucích se z reproduktorů brala hračkářství útokem. Janík je totiž konečně ve věku, kdy je pro dárky jako stvořený. Pokud je s ním člověk v minimálním kontaktu, tak jasně ví, s čím si rád hraje, co se mu líbí a jak tráví svůj čas. Jakožto matka dbalá jeho rozvoje jsem vybrala pár opravdu povedených knížek pro nejmenší děti a v hračkářství pěknou dřevěnou stavebnici, no a na závěr samozřejmě něco okolo mašinek, protože bez nich by to nešlo. Batoh byl napěchovaný, pod stromečkem narváno balíčky a my s manželem jsme dychtivě hleděli, co na ty dárky bude říkat.
Byl nadšený. Dostal nové koleje a mašinky a až do pozdního večera stavěl a houkal a jezdil... Všechno ostatní zůstalo ležet na místě netknuté. U prarodičů následujícího dne dostal velkou tramvaj a dva dny nedělal nic jiného, než ležel na zemi a jezdil s tramvají.
Pak se vrátil ke kolejím a jezdil a stavěl a houkal...a tramvaj zůstala ležet mezi ostatními dárky. Byť jsme vybírali opravdu pečlivě, my i prarodiče, Janíkovi by bohatě stačil dárek jeden - koleje. Může je každý den stavět jinak, může ovládat vláček a pojmenovávat stanice...přesně to, co potřebuje. Ostatní si domyslí. I tou tramvají koneckonců může být cokoli, třeba dvě tuby od krému, které jezdí po podlaze a Janík jim předříkává stanice.
Takže...co z toho jako vyplývá, jak by řekl klasik. Především to, že příští Vánoce si dáme opravdu, ale opravdu pozor, abychom nekupovali zbytečnosti. Viděla jsem, jak zmateně těká pozorností od balíčku k balíčku a zdál se mi zmatený. A potom stejně skončil u toho jednoho, co ho teď baví, i když týden po Vánocích byl zavřený doma s nemocí. Opravdu nepotřebuje moc a měli bychom to mít na paměti.
Je to výzva pro další Vánoce - pořídit něco dobrého, ale nepřehnat to, abychom šetřili peněženky, ušetřili se stresu a taky nepřetěžovali pozornost našich dětí.
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková