"Tobík byl vždycky takové mírné, tiché dítě. Neměl žádné záchvaty vzteku, všechno mu stačilo říct jednou nebo dvakrát. Ale pak, zničehonic, začal mít problémy ve školce. Myslela jsem si, že si na něj učitelky zasedly, ale pak jsem viděla na hřišti na vlastní oči, že mají pravdu - Tobiáš se někdy k dětem choval agresivně, pro mě zcela nepochopitelně."
Co se to čtyřletému Tobiášovi stalo, že se v něm spustilo agresivní chování? Jeho maminka Petra si velmi rychle uvědomila, na co se jí chci zeptat a sama řekla:
"Nemáme v rodině žádné hádky, napětí, rozvod...nestalo se nic, s čím bych si tuhle Tobíkovu změnu spojovala. To mě na tom právě mate. Nikdy dřív se takhle nechoval a teď...abych se s ním bála vyjít na pískoviště."
Nic, co by nás přivedlo na stopu. Až jednou se Petra zmínila, že byli na povinné prohlídce u lékaře a Tobiáš, dřív velmi klidně snášející jakékoli zákroky včetně očkování, se začal přede dveřmi ordinace vzpouzet a vzpínat. Napadlo mě se zeptat, jestli Tobík neprodělal nějaký nepříjemný lékařský zákrok.
"Ano, před půl rokem spadl venku z kolotoče na bradu a rozrazil si ji, museli mu to šít. Ale trvalo to chvilku a on se rychle uklidnil, nenapadlo by mě to spojovat si to s tímhle. Myslela jsem, že se chcete zeptat na nějakou výraznou událost, ale tohle...nic to nebylo."
Trauma...obvykle si s tímhle pojmem spojujeme události jako je znásilnění, povodeň, úmrtí člena rodiny nebo rozvod. Pro děti s jejich vyvíjející se osobností je ale traumatická jakákoli událost, která ho silně zasáhne a přehltí jeho zdroje k vyrovnávání se s těžkostmi. Traumatem může být také následek dlouhodobého strachu a nervového vypětí.
Pro Tobiáše z uvedeného příkladu byla zkušenost s šitím brady velmi traumatická. Lékaři ho zabalili do bílé plachty tak, aby se nemohl hýbat a nedovolili rodičům, aby během zákroku zůstali s ním. Zažil tak obrovský nápor bezmoci, strachu a bolesti a tyto pocity posléze vyvřely v zmiňované problémy s chováním.
Trauma nespočívá v události samé, ale v jejích následcích na psychiku člověka. Někdo může zvládnout zcela bez úhony i takové události, jako je například živelná katastrofa, zatímco jinému stačí i rutinní lékařský zákrok k tomu, aby se zcela vyděsil. Děti jsou v tomto ohledu zcela logicky tou zranitelnější skupinou - jsou bezmocné, závislé na pečujících osobách, nemají zkušenosti se světem a jejich možnosti obrany proti nebezpečí jsou mizivé.
Je tedy důležité všímat si příhod, které se nám dospělým mohou zdát banální a pomoci dětem trauma překonat tak, aby jim prožitá událost mohla být ku prospěchu a pomohla jim vybudovat vnitřní zdroje nutné k řešení těžkých životních situací.
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková