V minulém příspěvku (Dětské emoce jako základní pilíř sebevědomí) jsem popisovala, proč se tolik věnuji dětské emocionalitě. Vyjadřování emocí a učení se s nimi zacházet je jedním ze základních stavebních kamenů dětského sebevědomí. Rodiče by tedy měli být vnímaví a pozorní k vyjadřování emocí u svých dětí a pomoci jim emoce vyjádřit a porozumět jim. V následujících řádcích najdeme přehled postupů, které rodiče někdy používají, aby příval emocí svých dětí zastavili.
Odmítnutí je nejčastější způsob, jak brzdit vyjádření dětských emocí. Může být vyjádřeno mlčením, nevšímavostí nebo naopak slovy a rozptýlením. Mezi typické věty patří například tyto:
"Však to nebylo tak hrozné." "Co ti na tom tak vadí?" "Snad to není konec světa." "Tohle tě přece nemůže bolet." "Nic se nestalo.Už je to v pořádku."
Tahle slova nám vyklouznou ve chvíli, kdy máme pocit, že dítě si vynucuje naši pozornost kvůli malichernosti. V jejich prožitku to ale žádná malichernost není. Děti se mohou výše uvedenými komentáři cítit zmatené nebo napadené, protože slova odporují jejich vnitřní zkušenosti. Jestliže je malé dítě na vrcholu klouzačky ochromené strachem, pak vaše dobře míněná slova "Neboj se, nic to není, to sjedeš!" protiřečí jeho emocionálnímu zážitku. Dítě posuzuje situaci a vy jeho posudek škrtáte.
Nabídnutá sladkost nebo nějaká zábava rozčilenému dítěti říká, aby od svých pocitů uteklo. Bolest nezmizí, když jíme něco sladkého, nebo se díváme na něco zábavného. Představme si, že se nám stala nějaká závažná věc, například rozchod s partnerem a kamarádka, kterou jsme plni bolesti vyhledali, nám hned ve dveřích řekne: "Pojď, půjdeme se podívat na film", aniž by vlastně vyslechla, co nás trápí. Rozptylováním dáváme dítěti signál, že něco není v pořádku a je za ním cítit naše úzkost z dětských reakcí. Odvádění dítěte od emocí může být také jednou z příčin pozdějšího užívání drog nebo alkoholu jako snahy "rozptýlit se" od těžkostí, které s sebou realita přináší.
Uznání pocitů neznamená, že se v nich budeme zbytečně "vrtat", naopak - když jim věnujeme přiměřenou pozornost, samy odezní, u dětí mnohem rychleji než u dospělých.
Autorka: Mgr. Lenka Vaňková