​Radost z chůze

03/11/2016 / Zkušenosti rodičů
​Radost z chůze

Začala zima, začaly se nosit vysoké zimní boty, a tak nám Janík vyrostl z motorky, nepostradatelného odrážedla, bez kterého jsme si nedovedli představit jakýkoli pohyb od doby, kdy Klárka vyhnala našeho chlapečka z kočárku. Na motorce byl nadšený a rychlý, naše tempo bylo přímo ďábelské. Užívali jsme si to. Do doby, než motorka začala být malá a já jsem si řekla, že je čas trošku protáhnout nožičky. A krize byla na světě.

Absolutně odmítal udělat víc než dva kroky. Sousedovic roční chlapeček ušel na svých vratkých nožičkách víc, než náš Janík, který na motorce dřív zdolával i tříkilometrové vzdálenosti. V panice jsem začala okamžitě shánět větší odrážedlo, každá vycházka ven byla předmětem dohadů, sporů a lstivých odvádění pozornosti, aby náhodou Janík nepoznal, že chodí.

Pak jsem si vzpomněla, že loni touhle dobou jsme s Janíkem ucházeli pravidelně i dvoukilometrové okruhy a to mu byl rok a půl. Bavilo ho to. Každý plot, každý živý tvor a každý schod v něm vzbuzovaly nadšení. Když o rok později není schopen ujít ani dva metry, tak kde se stala chyba?

My jsme ho prostě o tu radost z pohybu připravili. Tím, že jsme všude brali motorku, jsme mu vlastně umožnili zapomenout chodit. Proč by taky chodil, když měl plno jiných způsobů, jak se pohybovat? Naše touha pohybovat se rychlým, tzn. naším tempem, byla tak velká, že jsme Janíkovi vzali možnost nalézat svou vlastní rychlost.

A tak jsem shánění odrážedla odložila na jaro. Zimu budeme věnovat znovunalézání radosti z chůze. Zatím nám to jde po kouscích, ale jde to, i když to bude vyžadovat čas. Každá cesta přece začíná prvním krůčkem.

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková