Jak předejít nebezpečnému chování

15/08/2016 / Z pohledu psychologa
Jak předejít nebezpečnému chování

Petra, maminka tříletého Tadeáše, jednou vyprávěla o pocitu bezmocnosti a strachu, který zažila se svým synem: "Bydlíme v rušné části města, a tak se snažím Tadeáše učit, aby se vždycky zastavoval na kraji chodníků a nepřibližoval se k silnici. Vždycky byl ukázněný a spolehlivý, ale poslední dobou se začal chovat nepředvídatelně a já z něj skoro dostávám infarkt...

Stojí na kraji silnice, dívá se na mě a pak, než ho stačím dohnat, do té silnice prostě vkročí. V těch situacích se prostě neovládám a ječím na něj. Nemá to tedy žádný účinek, naopak, jak kdyby to dělal víc a víc mně naschvál. Já se cítím bezmocně a navíc vím, že svým jednáním ho v tom asi podporuji, ale už jsem na konci sil."

Situaci, kdy dítě dělá něco nebezpečného navzdory upozornění rodičů, patří k naprostým klasikám při výchově. Jen vzpomeňme na krásnou ilustrativní scénu s jazyky přimrzlými k zábradlí ve filmu Obecná škola...a takových příkladů bychom našli nespočet. K základním dětským potřebám už od raného věku patří moc a touha po svobodě. Příkazy a zákazy tuto potřebu narušujeme a zároveň dáváme dítěti do rukou nebezpečnou formu moci - kdykoli se totiž dítě bude cítit rozzlobeně nebo si bude přát prosadit svou samostatnost, využije k tomu nějakou zakázanou činnost. Tak jako například vcházení na rušnou vozovku.

V době, kdy už se s dítětem dá alespoň trochu dorozumět, se dá nebezpečným situacím zamezit a přitom neporušit dětskou potřebu autonomie. Například poskytnutím potřebných informací, ponecháním svobody výběru a samostatného rozhodování.

Poté, co jsme s Petrou o situaci mluvily, rozhodla se zkusit jiný přístup a příště popisovala, jak probíhala další vycházka s Tadeášem: „Naskytla se jedinečná příležitost, jak mu vysvětlit nebezpečí provozu na silnici, i když to bylo trochu drastické“, usmívala se Petra. „Na silnici kousek od nás totiž ležel přejetý ježek. Ukázala jsem ho Tadeášovi a vysvětlila mu, že ho srazilo auto. Pak jsme chvíli stáli u silnice a pozorovali provoz, snažila jsem se ho upozorňovat na to, aby si všiml, jak rychle auta jedou a jak jsou velká. Pak jsem mu řekla, že o něj mám strach, že by se s ním mohlo stát to samé, co s tím ježkem, a proto jsem na něj křičela. Tadeáš dlouho mlčel a pak se zeptal, proč toho ježka to auto přejelo. Odpověděla jsem, že si nedal dobrý pozor a ukázala jsem mu, jak se má dívat na každou stranu silnice dřív, než přejdeme. Zkoušeli jsme to chvíli společně a byla to docela zábava, přecházeli jsme silnice na různých místech sem a tam. Musím to zaklepat, ale už jsme párkrát vyrazili ven a Tadeáš už se do vozovky nerozběhl. Možná taky proto, že ze mně spadlo napětí a on už za tou situací necítil žádné drama, které by mohl rozjet“, dodala Petra spokojeně.

Jiným příkladem by mohla být například hra u vody, lezení na stromy a podobně. Vždy je dobré snažit se najít a dohodnout variantu, která by vyhovovala bezpečnostním standardům a zároveň umožnilo dítěti dělat činnost, kterou by chtělo. K vodě můžeme chodit s ním, na strom může lézt, ale ne na ten vysoký, ale na ten nízký s rozvětveným kmenem...příkladů je spousta. Děti se potřebují cítit bezpečně. Pokud zkoušejí nebezpečné kousky demonstrativně před námi, dost možná jde spíš o touhu projevit svou moc nad námi, než o absenci pudu sebezáchovy.

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková