​Učení nápodobou

29/07/2016 / Z pohledu psychologa
​Učení nápodobou

Všichni bychom chtěli mít slušně vychované děti. Takové ty miniaturní človíčky, co říkají "Dobrý den" kamkoli vejdou, své žádosti uvádějí slovem "Prosím" a po jejich splnění poděkují. A prodavačky, lékaři a lidé na ulicích koukají dojatě a obdivně.

"Pořád mu to říkáme, opakujeme, co má říkat, ale vůbec na to nereaguje", stěžovali si mi rodiče jednoho předškoláka. "Jako by to neříkal naschvál, protože ví, jak nám na tom záleží."

Trochu jsem se nad tím tématem zamyslela a vzpomněla si na svoje dětství, jak neskutečně otravné bylo to věčné vyžadování "kouzelného slovíčka" a otázky: "A co teď řekneš? No?" Odpovědi jsem samozřejmě znala, ale ta kouzlená slůvka začala mít na jazyku pachuť vojenského drilu.

Je možné, aby se děti učily společenské etiketě bez vzteku?

Myslím, že ano. Jedna z nejvýraznějších dětských schopností je učení se nápodobou. Děti se mnohem více naučí díky emocím než na základě rozumových analýz a vysvětlování. Možná proto je jim přirozené učení pomocí pozorování a napodobování chování, které vídají u svých nejdůležitějších lidí. Pokud jde o vzorce chování a mluvy, které jsou na denním pořádku a jsou spojeny s příjemnými emocemi, najdou si cestu do dětského světa velmi snadno.

Myslím, že nejlepší cestou pro jejich osvojení je prostá cesta nápodoby - jejich užívání v každodenní domácí konverzaci. Nejen mezi rodiči, ale i mezi dětmi a rodiči. Děti se tak bez nátlaku naučí, že poděkovat, poprosit a pozdravit je normální a časem k tomu přejdou bez přemlouvání přirozeně sami.

 

Autorka: Mgr. Lenka Vaňková